Na druhý konec světa…s čínskými aerolinkami

V čele žebříčku popularity aerolinek se tradičně zařazují především arabské společnosti. S manželkou máme rádi ty čínské. Je to totiž adrenalin. 

Na nějaký delší spánek zapomeňte. Jejich pohostinnost je totiž až vražedná. Mezi jednotlivými chody vás nenechají vydechnout. Kombinace jídel jsou potom podobně nekompromisní. První večeří byly nudle se sladkokyselou omáčkou a vepřovým masem (nutno říct, že ve velmi dobré kvalitě), k tomu však také mrkvová buchta, zeleninový salát, ovocný salát…a trochu překvapivě také český valašský jogurt. Než jsme to stihli zpracovat, byly nám předloženy dva dezerty, z nichž ani jeden nebyl poživatelný. Také jasmínový čaj. A káva. A voda. A horká voda. Obtížně rozlišitelné stevardky neustále přinášely a odnášely jídlo a pití a na spánek nebylo ani pomyšlení. Ještě v jedné věci se čínské aerolinky liší od jiných – ve výhledy z okna dle nálady nedoufejte. Okenice se zde otevírají a zavírají výhradně na základě pokynu stevardek. K jakémukoliv odporu jsme se neodvažovali.

Velkou pochvalu zasloužili také za druhé jídlo, které jsme na palubě měli – krevetové rizoto. Lehké a chutné, jak bych si tak asi na palubě letadla představoval.

Snídaně potom byla ještě bizarnější. Špagety se smetanovou omáčkou byly velmi dobré, jen mě v průběhu jídla překvapila stevardka, zda nechci bramboru. Zaskočen jsem odvětil, že ano. Dostal jsem opravdu suchou a studenou bramboru. Nad jejím využitím jsem si marně lámal hlavu a po chvíli jsem ji zase odevzdal zpět. Snad se na mě stevardky příliš nehněvaly.

S Číňany je vůbec legrace. Ke zdvořilosti takových Japonců, a vlastně asi jakéhokoliv jiného národa, mají opravdu daleko. I pozorovat jejich komunikaci mezi sebou je docela nečekaně akční. Jejich chuť dosáhnout dohody s představiteli menších národů, jako jsem třeba já, byla docela malá. Čínský kolega přede mnou hned po zasednutí uvolnil své sedátko směrem ke mně do polohy vleže. Poprosil jsem ho, aby ho dal do původní polohy, což neochotně udělal. Asi za 30 minut je však beze slova pouštěl zpět. Respektoval jsem odlišné cestovní návyky a své sedadlo si taky spustil dozadu.

Uprostřed obou letů nás čekalo 15 hodin na letišti ve městě Chengdu, v provincii Sečuán. Toto pro nás dosud zcela neznámé město má více obyvatel než celá Česká republika. Bohužel jsme museli znovu provést check – in našich zavazadel, což nám u roční cesty na druhou stranu světa při celkové váze našich zavazadel přes 50 kg přišlo obzvlášť vhod. Letiště bylo naštěstí úžasné, kromě lahodných pochutin všech druhů (viz foto) nabízelo i luxusní salónek, ve kterém byla i lehátka určená k odpočinku a dokonce i velmi příjemná sprcha. Nejeden odvážnější pár jistě využil těchto sprch po náročných a dlouhých cestách čínskými aerolinkami ke chvílím partnerské intimity.

Cestování s Číňany je pozoruhodný zážitek, který mohu doporučit i vydatnějším jedlíkům.

Z Chengdu jsme ve dvě ráno nasedli na další letadlo, které nás přepravilo k našemu vysněnému cíli – Melbourne. Zajímá vás, jaké byly první dny v našem novém domově? O tom bude další část mého blogu.