Hledání práce v Melbourne: hlavně zapřít právnické vzdělání

Úspěch na Melbournském trhu práce vyžadoval nejen sebevědomí a výřečnost, ale také trochu kreativnější přístup k tvorbě životopisu z hlediska předchozí praxe. Ke slovu se dostala i alternativní fakta z mého života.

V Česku jsem si práci našel většinou docela snadno. Naše země se chlubí nejnižší nezaměstnaností v EU a v Praze, kde jsem žil, je nezaměstnanost jedna z nejnižších i v globálním měřítku. Nezaměstnanost je nízká i v Melbourne, ale naše  víza dovolují pracovat jen 20 hodin týdně a ke kvalifikované práci se jako cizinci nedostaneme. A o nekvalifikovaná místa soutěžíme s tisíci dalšími cestovateli z celého světa, kteří si stejně jako my vybrali Melbourne za svůj cíl.

Chvíli nám trvalo, než jsme se adaptovali na nová pravidla hry. Z mého životopisu muselo především zmizet mé vzdělání: z počátku jsem se radám, abych zapřel hlavně diplom z Právnické fakulty, trochu usmíval, každý chce přeci zaměstnat mladého bystrého a pracovitého mladíka, ne? Ale nakonec jsem musel uznat, že takhle to nejspíš opravdu neklapne. Přiznávám tedy nakonec jen bakalářský titul z knihovnictví.

Pro práci v pohostinství je nutný certifikát o odpovědném přístupu k alkoholu (RSA), kterému předchází 4 hodinová přednáška zakončená legračním testem. Tento certifikát jsem získal hned na začátku pobytu (při pohovorech to většinou ocení). Školení hezky ilustruje rozdílný přístup k servírování alkoholu u nás a v Austrálii a musím říct, že se mi Australský přístup líbí. Školení začínalo vyjmenováním všech výhod, které restrikce v přístupu k alkoholu mají. A není jich málo: méně dopravních nehod, méně násilností, vandalství apod. Podobně restriktivně z hlediska přístupu k alkoholu působí i ceny. Bezmezné popíjení alkoholu si zde může dovolit opravdu málokdo. Když popisuju ceny alkoholu v Česku, reakce bývají často nevěřícné.  

Kromě nalévání nezletilým je zde podobně jako v Česku zakázáno také podávání alkoholu podnapilým, ale na rozdíl od nás je také poměrně důsledně dodržováno. Právě simulace odmítnutí podnapilého hosta byla nejzábavnější částí certifikace.

Musím uznat, že opilost je tady opravdu poměrně vzácná. Roztomilou českou podnapilost zde nevídám, jen naprostou střízlivost….., nebo naprostou opilost, kdy dotyčný už většinou nestojí sám na nohou. Toho jsem byl svědkem několikrát a šlo většinou o mladé ženy, kterým tento stav příliš nelichotil.

Samotné hledání práce byla docela fuška. Obnášelo každodenní obcházení kaváren, restaurací a barů a přesvědčování, že já jsem ten správný barista / barman / číšník, kterého hledají. S příchodem zimy dochází k omezení turismu a tedy i pohostinství, situace je teď tudíž o něco náročnější. Snadnější to nejspíš mají ti, kteří jsou při vytváření CV ještě o něco kreativnější než já. I přes některé ne úplně nadějně vyhlížející dny jsem ale neztratil trpělivost a optimismus a den co den jsem vyrážel znovu do terénu. A objevil jsem tam něco, co jsem v Česku už hodně let nevídal – sám sebe mnohem odhodlanějšího a urputnějšího než kdy dřív.   

První pracovní zkušenost (po necelých dvou týdnech hledání) byla vysloveně magická. Stál jsem trochu unaveně před jednou kavárnou a přemýšlel, zda jít dovnitř a zeptat se na práci. Z přemýšlení mě vyrušil mladý Ind v obleku, který mě povzbudil zhruba těmito slovy: ničeho se neboj, najdeš práci, jen vytrvej a pokračuj. Nakonec se ti to povede.

A opravdu! Hned další bistro, kam jsem vešel, mě na následující den najalo. Spolupráce byla nakonec jen jednorázová, ale velmi mě to povzbudilo. Ten stejný den jsem byl pozván na další pohovor, který vedl k jednodennímu zkušebnímu dnu, na jehož konci mi byla nabídnuta práce.

Tak dlouho jsem si stěžoval na sedavou práci u počítače a snil o fyzické práci….. až se mi to nakonec splnilo. Pracuju jako skladník v jedné větší restauraci. Je to rozhodně poprvé, co jsem kromě obdivu kolegyň naplno docenil, že jsem se při návštěvách posilovny zaměřil i na svá záda. Práce je opravdu fyzicky náročná, ale solidně zaplacená a mezi docela příjemnou partou lidí. Nijak neskrývaný zájem o mně začal projevovat mladý kolega z Anglie. Sociální dynamika je v podobných týmech celkově trochu vyšší, tak pro jistotu hned při představování uvádím, že jsem dva roky šťastně ženatý a má žena přicestovala se mnou.

Ani můj první pracovní den nebyl skoupý na veselé historky: po zhruba dvou tisících přepravených krabicích jsem ještě nesl několik beden luxusního tvrdého alkoholu do kanceláře šéfa, který vypadá jako komparz z nějakého budget klipu v hardcore gangsta rap stylu. Únava se na stárnoucím bývalém úředníkovi již mírně projevovala, jedna z posledních krabic mi vyklouzla…. a já úplně paralyzován sledoval, jak z ní rychlým tempem vytéká sladká tekutina přímo na šéfův koberec. V apokalyptických vizích jsem sledoval, jak budu místo práce splácet celou krabici alkoholu, která bude mnohonásobně dražší, než moje měsíční výplata. Ale dopadlo to dobře. Naštěstí se rozbila jediná láhev a celou situaci přešli moji nadřízení s humorem.

Práci tedy mám, ale svého snu stát se v Melbourne baristou se zatím nevzdávám. Sledujte v dalších částech blogu!