Moje Kristova léta v Melbourne: skáču z letadla a stěhujeme se do centra

Jednoho rána jsem se probudil a manželka mi popřála k narozeninám. Prý budu skákat s padákem. Respektive 60 vteřin padat volným pádem a potom klesat s padákem. Přiznávám, že jsem byl z tohoto dárku poměrně nervózní. 

Ale přeci jen jsme sem přijeli zkoušet nové věci a ničeho se nezaleknout. Vycouvat tedy nešlo.

Mým instruktorem byl indický Australan, který celou cestu vtipkoval, že se mě manželka chce zbavit a zda mám dobrou životní pojistku. Jak jsme stoupali výše, moje nervozita narůstala, ve 4,5 km nad zemí se otevřely dveře a my letěli. Respektive padali. Padali jsme rychlostí 200 km/h. Byl jsem na 60 vteřin vykopnut z mně známé reality a navštívil realitu dosud neznámou. Nedokážu to lépe popsat, ale celkem jistě na to nikdy nezapomenu. Jakmile jsme dopadli na zem, popravdě jsem si oddechl. Skydiver ze mě nebude.

Z 12. patra působí Melbourne optimističtěji

Po dvou měsících v romantickém Elwoodu jsme se rozhodli přesunout. Na podzim byl Elwood prima, romantické procházky po pláži a cesty na kolech podél pobřeží byly úžasné. Jakmile se však ochladilo, svůj půvab začal ztrácet. Náš byt byl opravdu nesnesitelně chladný a k tomu byly naše vztahy se spolubydlící přinejlepším rozpačité. O stěhování bylo rozhodnuto.

Iniciativy se chopila naše tchajwanská kamarádka: začala zprostředkovávat návštěvy do bytů svých asijských přátel (kteří tady tvoří uzavřenou subkulturu, do níž ostatní nepouští). Z důvodů, které jsme nepochopili, nám naše tchajwanská zprostředkovatelka vytvořila mezi svými známými doslova kultovní status a my na každé návštěvě obdrželi jídlo. Ať už nějaké místní speciality, čaje, pečivo, prostě všechno možné. Jednou nám dokonce roztomilý asijský tlouštík donesl pizzu s extra masem, protože v České Republice přece milujeme maso. Tak jo teda.

Asijské ženy mě tady vůbec překvapují. Vždycky jsem je měl za submisivní, nerozhodné a slabé. Tady to vidím jinak: domestikované Asiatky jsou tady velmi atraktivní, sebevědomé a často vůdčí osobnosti. Ne úplně výjimečně v ulicích vídám asijské páry, ve kterých se žena ke svému slabšímu partnerovi chová vysloveně sadisticky. Páry ve složení asijská žena + Evropan/Američan/Australan jsou tady obvyklé (naopak ne). V těchto vztazích má žena často hlavní slovo a v ekonomických a sociálních záležitostech rozhoduje. Půvabné! Asijské ženy jsou také velmi bystré, a tak se občas  o sobě dozvím zajímavé postřehy. Tak jsem se dozvěděl, že je logické, že mi kariéra v bance nevyšla, protože jsem málo serious (vážný). Že mě to nenapadlo dříve!

Při mém nedostatku vážnosti nepřekvapí, že rozesmávám ženy všech národností velmi rád (se střídavými úspěchy). Smích asijských žen je ale nejpůvabnější. Reakce na humor bývají podobné: nejprve chvíli setrvají ve strnulé vážnosti (a nejspíš přemýšlí, jestli mi dobře rozuměly), načež zakloní hlavu dozadu a pustí se do nekontrolovatelného smíchu.

Se smíšeným asijsko – evropským párem teď žijeme. Němec a Tchajwanka, oba sympatičtí a kulturně založení podobně jako my. Bydlíme přímo v srdci Melbourne v pětatřicetipatrové budově. V Australském kontextu jde stále o levné a masové bydlení, ale pro nás se jedná o naprosto radikální zvýšení životní úrovně ve všech ohledech. Byt je nesrovnatelně teplejší, útulnější a větší (jen obývací pokoj má přibližně rozměry našeho pražského bytu) a co je ze všeho nejbáječnější: budova má pro své obyvatele perfektně zateplený střešní bazén a malou, ale překvapivě dobře vybavenou posilovnu. A obligatorní tenisový kurt. Hned po probuzení si můžeme jít ráno zaplavat.

Australani na druhý pohled: nejsou tak hrozní

I přes občasné nepříjemnosti se nám daří velmi dobře. Čím víc pracovních pozic jsem zde poznal, tím více si vážím své práce na Etihad Stadium: měl jsem opravdu štěstí. Tým lidí je skvělý. V komentářích k jednomu z mých dřívějších blogů se čtenáři pozastavovali nad tím, že mám na podobnou práci vysoké vzdělání (s čímž samozřejmě souhlasím): tady v Austrálii ale fakt, že právník pracuje v baru, nikoho nepřekvapuje. V našem týmu jsou dokonce lidé s vyšším nebo lepším vzděláním, než mám já. Pracuje se mnou kolega z Anglie s diplomem z teoretické fyziky nebo budoucí australská státní zástupkyně. Důvody, proč zde podobně překvalifikovaná pracovní síla nikoho nepřekvapuje, jsou vesměs dva. Prvním je fakt, že je tady velmi dobrá životní úroveň zajištěna i lidem na nižších pozicích a lidé občas prostě ztratí zájem usilovat o kariéru, protože se mohou mít velmi dobře i bez ní. Druhým důvodem je fakt, že Austrálie je velmi rovnostářská země a pocit nadřazenosti z pozice vyšší pracovní pozice nebo vzdělání tady téměř neexistuje. Lidé jsou zde rádi za práci, kterou mají. Pocit studu za nekvalifikovanou práci tady není. K rovnosti lidí přispívá i to, že se všichni oslovují jménem, kolegové, nadřízení, i velcí šéfové. Australané si jména dobře pamatují a oslovovat neurčitě bez jména se bere jako nezdvořilé. Jen ten Ondřej je na ně trochu komplikovaný :)

Rovnostářské mentalitě Australanů odpovídá také to, že zde něco jako oslovování titulem nebo uvádění titulů před jménem neexistuje. V tomto ohledu bych se přimlouval za změnu i v Česku. Hlavně rigorózní doktoráty, poskytující instantní řešení poptávky po „nechce se mi studovat opravdový doktorát, ale chci, aby mě všichni oslovovali pane doktore“, už by se mohly konečně přestat používat. I když chápu, že tento JUDr./PhDr. business model má tradici už od Rakousko-Uherska. Tituly ani oslovení pane doktore vám nezajistí, že jste respektovaní, adaptabilní nebo úspěšní. 

Ale zpět k mému kolektivu. Práce v baru je týmová a každý den mi přináší radost, že můžu svojí prací přispět ke spokojenosti našich zákazníků. Ke své velké lítosti si uvědomuju, že jsem podobný pocit radosti z fungující spolupráce s kolegy dosud nezažil a právní pozice, na kterých jsem působil, byly spíše špatně skrývanou soutěží mezi kolegy než spoluprací.

Bary a restaurace jsou většinou řízeny výrazně charismatickými osobnostmi a i v tomto mám velké štěstí. Můj šéf – napůl Holanďan – je opravdu výrazný leader se skvělým smyslem pro humor a schopností vyřešit nejrůznější zapeklité situace. Zůstává vždycky klidný (celkem klíčové), dokáže jasně říct, co chce a zároveň dávat svým lidem najevo, že si váží jejich práce. Když mám jakýkoliv problém administrativního rázu, okamžitě mi pomůže. Fascinující mi také připadá, že i přes své vedoucí postavení je okamžitě připraven zastat jakoukoliv pozici, včetně uklizení nebo zametání střepů. Je mi opět líto, že jsem na podobné lídry během své kariéry nenarazil (přiznávám pár nadaných výjimek). Řízení lidí je podle mých zkušeností slabinou právních profesí a je často založeno na předpokladu, že expertíza v určité právní oblasti je dostatečný předpoklad pro vedoucí funkci. A ono to pak někdy nefunguje :)

Náš pracovní kolektiv obohatily dvě mladé černošky a přinesly do týmu k nelibosti dalších děvčat novou dynamiku. Jsou neskutečně šikovné a je s nimi legrace. Různorodost je tady vůbec fantastická. Cestou taxíkem mi indický řidič vyprávěl o hinduismu a vegetariánství, byli jsme na celodenním výletě s makedonsko-iránským párem, který se sem do Austrálie dostal neuvěřitelnou shodou náhod, kolega mé manželky je Nepálec…potkáváme tady snad všechny národnosti světa. Jen Češi jsou tu poměrně vzácní, i když jsme už pár taky potkali. Vzhledem k různorodosti je překvapující, že zde člověk nenarazí na negativní předsudky vůči žádné víře, národnosti nebo rase. Byli jsme ovšem několikrát upozornění, že Melbourne je výkladní skříní Austrálie a na severu může být situace dost jiná. Obecně nejspíš platí, že čím víc kontaktu s různorodostí, tím méně předsudků a negativních reakcí. Národy, které mají nejméně přistěhovalců (třeba proto, že se tam nikdo přistěhovat nechce) tak mají logicky předsudků nejvíc :)

Milé příhody s Australany v hlavní roli 2

Cestou z jedné noční směny jsem po jedné půvabné situaci změnil náhled na Australany. Zmýlil jsem se a moje dřívější kritika Australanů jako zdvořilých, ale povrchních a neupřímných lidí byla nepřesná a zavádějící. Napřed ta situace:

Neděle brzy ráno – kolem jedné hodiny po půlnoci. Čekám na tramvaj domů, město je plné opilých mladých lidí, kteří se chtějí dostat domů jako já. Na každé větší zastávce v centru jsou dopravní koordinátoři (i v těchto hodinách), kteří dohlížejí na bezpečnost a poskytují informace ohledně přepravy. Dal jsem se s nimi do řeči a ptal jsem se, jestli pro mě existují i jiné spoje, než ten, na který čekám. Dáváme se do řeči, když kolem nás prochází opilá skupinka a jeden z mladíků uslyší Elwood, přiskočí a s opileckou důsledností začne nejen mně, ale i koordinártorům vysvělovat, jaké jsou v těchto nočních hodinách možnosti, protože v Elwoodu kdysi žil a má to dobře zmapované. Koordinátoři trpělivě čekají, jsou samozřejmě na komunikaci s nestřízlivými cestujícími zvyklí. Mladík je sice v pokročilém stadiu opilosti, ale u mapy nám dobrých deset minut vysvětluje, jak se do Elwoodu přepravit co nejlépe. Na konec si s každým z nás plácne hi 5 a s pocitem dobře odvedené práce odchází.

Cestou domů jsem přemýšlel, co je na té situaci pro mě tak nezvyklého. Po čase jsem si to uvědomil – pracuju už nějakou dobu v baru a vídám se s opilými lidmi na každodenní bázi. Ale zatímco v Česku je poměrně běžné, že skupinky opilých lidí jsou agresivní, arogantní nebo cestou městem něco zdemolují, tady to tak prostě není. Právě tohle je můj omyl: líčil jsem australskou zdvořilost jako přetvářku, ale to je nepochopení: jsou zdvořilí a přátelští střízliví i opilí úplně stejně. Prostě nemají žádné frustrace nebo mindráky, které by se v opilosti začaly projevovat. Když zvážím, že pracuju v baru na fotbalovém stadiónu, kam se chodí fandit v průběhu fotbalových zápasů (které jsou z povahy věci kontradiktorní – dvě strany stojí proti sobě a zvítězí jen jedna), přijde mi až neuvěřitelné, že jsem nebyl svědkem žádného střetu, konfrontace ani hádky. Australani to prostě nemají v krvi.

Příště dokončím srovnání Melbourne a Prahy....a nebo taky ne. Užívejte si horka a mějte se hezky!