Queensland: tropický domov nejroztomilejších, ale i nejnebezpečnějších živočichů planety

Koncem října jsme s manželkou přepnuli z režimu pracovního do režimu turistického. Proletěli jsme se až na samý sever Austrálie do Cairns a odtud autem zpět na jih až do Sydney. Prvním státem, kterým jsme cestovali, je Queensland.

Queensland, druhá největší část Austrálie, sama sebe nazývá Sunshine state. Je to trefné označení. Na nedostatek slunce nebo horka si na severu stěžuje málokdo. Terčem kritiky je zde spíše nedostatek vkusu a na australské poměry zaostalé, téměř konzervativní názory.

Cairns: tropický vidlákov

Po vystoupení z letadla nás čekalo několik pořádných překvapení. V Melbourne se jaro rozjíždí hodně zvolna, v Cairns je oproti tomu opravdu HORKO. Podnebí i architektura zde připomínají spíše nějakou línější verzi Srí Lanky, než cokoliv jsme z Austrálie dosud znali. Obrovské vlhko, horko, palmy na každém rohu a místo zděných staveb chaty ze dřeva. O lidech na severu se v Melbourne s despektem povídá, že jsou to burani. Jsou ale pořád nesmírně přátelští a i řidič projíždějícího autobusu se vás zeptá, jak se dnes máte. V Cairns jsme také poprvé viděli původní obyvatele –žebrající o peníze nebo válející se v opilosti na zemi.

Tohle město je počtem obyvatel podobné mé rodné Olomouci. Tím ovšem podobnost končí. Zatímco Olomouc je historické město s velkým charismatem a nevyčerpatelnou studnicí kultury ve všech myslitelných podobách, v Cairns není kromě pláže v podstatě nic. Centrum města tvoří dvě delší ulice, kde je několik fastfoodů a pár čínských all you can eat. Když se na ulici někoho zeptáte, co zajímavého se zde dá podniknout, patrně vás nejistě pošle do nákupního centra.

V Cairns nás čekal výlet za Velkým bariérovým útesem. Zatímco kolem Melbourne jsou hadi a další nebezpečná zvířata spíše předmětem bájných hovorů hipsterů v místních kavárnách, na severu už jsou rizika podstatně reálnější. Bez ochranného oděvu je vstup do moře při ponoru zakázán, a to především kvůli žahavcům. Googlujte si Box jellyfish, nepozemsky vypadajícího živočicha s toxickými chapadly. Kvůli extrémní bolesti (a smrti), kterou dokáže způsobit, se jedná o nejobávanější stvoření australských pobřeží.

Samotné šnorchlování nad útesy bylo roztomilé. Zážitek byl turističtější, než jsme byli zvyklí. S tím jsme se ale museli smířit i u dalších akcí. Z mně neznámého důvodu tvoří asi 80% turistů na východním pobřeží mladí Němci. Jsou turisticky tak významní, že  varování před žahavci a žraloky bývají kromě angličtiny často psaná i v němčině, což se stává předmětem žertů na německý účet.

Evropany jsme na cestách potkávali často a vždy jsme z toho měli radost. I Belgičané najednou působili jako naši nejbližší sousedé, se kterými máme mnoho společného. Většina z nich navíc putovala podobnou trasou, takže jsme se často potkávali i opakovaně.

Po potápění jsme si v Cairns vyzvedli auto a pokračovali na jih. Černá Toyota se na necelé 4 týdny proměnila v náš dopravní prostředek, ale také domov a občas také ložnici. Kromě týdne na Islandu jsem nikdy v této intenzitě a délce neřídil a musím říct, že jsem si to zamiloval. Díky autu jsme měli naprostou svobodu a mohli jsme měnit plány, jakkoliv se nám zachtělo. Díky grilům, které jsou v Austrálii na každém rohu, jsme si mohli velmi levně připravit výborná jídla. Ani benzín není zrovna drahý. Austrálie je jako stvořena pro roadtrip. I mnohahodinové řízení bylo radostí, protože  moje žena byla tolerantním spolujezdcem a poslouchali jsme spolu moji milovanou hudbu. Tedy od experimentálního hip hopu až po Stravinského operu.

Na silnici proběhlo také naše první setkání s australským hadem. Sympatický černý had (nejspíš velmi jedovatý) si to překvapivě rychle plazil přes rozpálenou dálnici. Jakkoliv se v přirozeném prostředí jedná o jednoho z nejnebezpečnějších živočichů planety (podle barvy odhaduju Taipana), na silnici platí jiná pravidla a obávám se, že ze střetu s naší Toyotou vítězně nevyšel.

Australská vláda vynakládá obrovskou snahu o co největší bezpečnost na silnicích. Projevuje se to především ve snaze řidiče upozorňovat na nutnost odpočinku a také v množství odpočívadel umístěných u cest. Na některých z nich mají řidiči nárok na kávu zdarma, což mi přišlo hrozně prima, ačkoliv jsem toho nikdy nevyužil. Řidiči jsou také udržováni ve střehu kvízovými dotazy u cesty, na něž prozradí odpověď cedule o několik km později.

Zatímco hadů a pavouků se bojí celá Austrálie, v severních částech se k tomu připojují další smrtelná nebezpečí: krokodýli, žraloci a zmínění žahavci. Při cestě na pláž vás často přivítá obrovská varovná cedule, že se koupete na vlastní nebezpečí a lékařská pomoc je více než 100 km daleko. Koupání samotné bývá často omezeno na úzký pás, sítí zabezpečený před žahavci.

…tak tomu bylo na naší druhé zastávce, dovolenkovém ostrově Magnetic island. Kromě úzkého pásu určeného ke koupání (při odlivu bylo v nejzazší části výběhu zhruba po pás), extrémního horka, obligatorního objímání koal a zavěšování hadů nám toho ostrov mnoho nenabídl a my odpočívali trochu víc, než jsme čekali.

Whitsundays: nebeské pláže

Třetí akce byla ale o mnoho zajímavější: třídenní cestování velkou lodí po souostroví Whitsundays, které nabízí mimo jiné pláž s nejjemnějším pískem světa. Loď, jíž jsme cestovali a ve které jsme spali, je koncipovaná jako party loď, z čehož jsme měli trochu obavy. Hlavní hit tohoto léta, Shape of you hlubokomyslného písničkáře Ed Sheerana, jsme vyslechli opravdu mnohokrát, program byl ale náročný a většina osazenstva chodila spát brzy.

Výprava se jinak vydařila. Měli jsme štěstí a při ponorech jsme viděli mnoho mořské krásy. Sebevědomí v Austrálii nenáleží jen klokanům, ale i mořským živočichům včetně ryb: člověka se nebojí a často se na něho dívají z nepochopitelné blízkosti, jako by téměř čekali, že jim dáte ve vodě přednost. Viděli jsme i mořské želvy a dokonce i žraloky, kteří začali večer kroužit kolem naší lodi. Byli ale neškodní.

Fraser Island: největší písečný ostrov světa

Nejméně tourist - friendly zážitkem naší výpravy byl bezesporu Fraser Island. Jedná se o písečný ostrov velikosti Hongkongu, po kterém se nedá jezdit jinak, než ve velkých vozech s pohonem všech čtyř kol. Právě dobrodružné řízení těchto vozidel bylo součástí naší cesty. Skupina asi 40 cestovatelů byla rozdělena do 4 aut s možností střídat se při řízení. Z řízení tak velkého vozidla v náročných podmínkách jsem měl zpočátku respekt, ale nakonec jsem si to užíval. Jízda přímo na pláži byla kouzelná.  Fraser je také známý výskytem divokých psů Dingo, kteří mohou být v určitých situacích velmi nebezpeční a zákeřní. Potenciální oběť prověří testem dominance, a pokud dotyčný neprojde, bez milosti útočí. Cedulí upozorňujících na toto nebezpečí je po celém ostrově nespočet. Nakonec jsme ale spatřili jen jednoho Dinga, který si zvědavě prohlížel naší kolonu.

Dříve jsem psal, že Australanům by to průměrný Čech ve vtipnosti hravě natřel, ale pro našeho vedoucího to rozhodně neplatilo. Jeho improvizované projevy mě dokázaly pokaždé rozesmát. Na počátku cesty nás žádal, abychom gestem vždy dali najevo, zda slyšíme jeho vysílání. Když jedno děvče jako gesto navrhlo prostředníček, radostně to přijal a dohoda byla na světě – jako důkaz dobrého signálu si ukazujeme prostředníček. Gesto se ujalo a stalo se ihned pozdravem cestovatelů po Fraser Islandu.  Je patrně na ostrově rozšířené, signalizovali nám tak i z úplně cizích aut.

Fraser Islandem naše queensladské dobrodružství končí, dále jsme pokračovali do New South Wales, kde se nachází Sydney. O tom bude další část blogu. Díky za přečtení!