Co mě v Melbourne štve: zima…a občas i sami Australané

Naše Australské dobrodružství je úplně jiné, než jsme čekali. Každý týden je něčím překvapující a plný nových zážitků. I navzdory několika nepříjemnostem si drtivou většinu dní užívám. Dnešní příspěvek bude o těch nepříjemnostech.

Na začátku toho všeho byla představa dočasně se s manželkou vzdát našich českých jistot a dopřát si iracionální dobrodružství na druhé straně planety. Dost možná je to pro nás také jedna z posledních příležitostí podniknout něco opravdu nerozumného. Chtěli jsme poznávat nová místa a získat nové přátele, zkoušet nové věci a celkově náš život, který už v Praze začal získávat trochu usedlejší obrysy, zase otevřít novým vlivům a inspiracím. Jak se našim cílům s odstupem 10 týdnů daří?

Docela fantasticky. I přes počáteční pracovní apokalypsu jsme oba získali rozumnou práci poměrně rychle. Už jsem si zkusil 6 zaměstnání, většina z nich mě bavila a potkal jsem při nich bezva lidi. Momentálně pracuju na Etihad Stadium, což je jeden z největších sportovních stadionů v Melbourne. Pokud se sem vypravíte podívat na Australský fotbal, máte zhruba 0,01% šanci, že vám tam natočím pivo právě já. 

Daří se nám i poznávat zde nové přátele: bydlíme s Novozélanďankou, chodíme běhat s Tchajwanci a Japonci a fantastickým obědem nás pohostila sympatická česká rodina. Daří se mi otevřít se novým věcem a chodíme na přednášky Melbournských začínajících podnikatelů nebo úspěšných designerů.

Teď už pojďme k těm nepříjemnostem...

Australani jsou opravdu přátelští a zdvořilí. Tím to ale často končí

Průměrný rozhovor s Australanem v Melbourne:

Hey, how are you?

Good. How are you?

Good.

All right. That´s good.

Oh. Thank you.

Průměrný rozhovor s Čechem v Melbourne:

Zima v Melbourne je opravdu otravná, že?

Ti Australani jsou vlastně docela trdla, že?

Australané si ještě nevšimli, že šedesátá léta už skončila, že?

Tolik knírů jako v Melbourne nebylo ani v 70. letech v NDR, že?

Australané jsou opravdu po většinu času velmi zdvořilí. Omlouvají se a děkují tak často, že to občas tvoří většinu konverzace. Někdy téměř začínám toužit po projevech nezdvořilosti nebo nekorektnosti. Permanentní ujišťování o tom, že je vše all right a no worries mě přivádí k šílenství a někdy si říkám, že bych se snad raději i pohádal, jen abych zažil něco autentičtějšího.  Problémem je to, že masku ultra tolerance a otevřenosti Australané ztrácejí snadněji, než bych očekával. Nedávno se na mě cyklista sprostě rozkřičel, když jsem přejížděl na červenou (byla půlnoc a naprosto prázdná ulice. A nejednalo se o křižovatku…ok, moje chyba, jen mi to nepřišlo jako adekvátní reakce). Australský respekt k pravidlům mi někdy imponuje, někdy mi ale připadá trochu zabědněný.

I při rozhovorech s Australany se člověk neubrání pocitu, že mimo obligatorního how are you vlastně moc konverzačních končin poznávat nechtějí. Naše spolubydlící – reprezentantka průměrné Australanky (i když z Nového Zélandu) – je hezkou ilustrací australského zájmu o jiné národnosti. Myslíte si, že když u sebe na půl roku ubytuje mladý manželský pár z druhé strany planety, bude ji naše země zajímat? Ani ne. Nikdy nám žádný dotaz nepoložila a sama odpovídá spíše jednoslovně. Když jsem přestal na její how are you odpovídat nekonečným good, and you?, urazila se už úplně a naše komunikace se omezila jen na pozdravy. I přes opakovanou snahu se nám nedaří si s ní o čemkoliv popovídat, v podstatě jen sedí u televize. Cestovali jsme po Asii, bydleli u opravdu chudých lidí v Kambodži, ubytovala nás milá stará paní v Portugalsku a bydleli jsme i u lidí, kteří neuměli anglicky, ale s takovou mírou extrémní ignorace se setkáváme poprvé. Zvláštní.

Nejmilejší a nejzajímavější jsou v Austrálii nakonec ti, které tato země přijala – Indové, Pákistánci, Asiaté. Většinou tady začínali v mnohem šílenějších podmínkách než my, vypracovali se a jsou za svůj domov vděční. Bývají velmi přátelští a moc rádi ostatním lidem pomohou. Ind, u kterého jsme bydleli na začátku pobytu, už byl vedoucím malého týmu, přestože ještě nedosahoval ani našeho věku. To mě navádí k další vlně pomlouvání Australanů…

…konkrétně jejich pracovní výkonnosti. Samozřejmě se pohybujeme v oblasti nekvalifikované pracovní síly, kam Australané tak často nezavítají, ale i tak někdy dochází k legračním situacím: když jsem byl naposledy pracovně konfrontován s dvěma Australany, dopadlo to tím, že jednoho poslali po pár hodinách domů a mě nabídli na konci dne lukrativní víkendové směny toho druhého. Podobné zkušenosti tady má více cizinců a kontrast motivovaných, vzdělaných a výkonných cizinců (většinou Asiatů), rychle se adaptujících na jakoukoliv práci a přinejlepším liknavých Australanů, zpomaleně si svoji huhlavou angličtinou opakující svoje how are you formulky, vytváří zajímavou dynamiku. Samozřejmě předpokládám, že Austrálie má taky obrovské množství inteligentních a výkonných odborníků, ale nemohu se ubránit představě, že vliv bílých Australanů bude rapidním tempem klesat. Asiaté tady totiž tvoří většinu v nejedné advokátní nebo realitní kanceláři.

Teď už ale pojďme pomlouvat….počasí!

Největší překvapení: zima v Melbourne je opravdu neskutečně otravná

Před odletem nám fakt, že přiletíme do Melbourne na zimu, nijak zvláštní nepřišel. Lidé si v Austrálii občas stěžují na horko, ale na zimu? To jsme ještě neslyšeli. Ani zimní teplota kolem 13 až 16 stupňů nepůsobila zrovna děsivě. Ale všechno je zde jinak než v Česku: teplota se sama o sobě vydržet dá, mnohem nepříjemnější je ale vítr, hlavně v kombinaci s deštěm (naštěstí známe spíš z vyprávění). Panuje zde také obrovská vlhkost, která způsobuje, že vám oblečení často vůbec neuschne a ráno se někdy oblékáte do zvlhlého.

Ale nejstrašnější je fakt, že Australani doma vůbec netopí! Vůbec jako opravdu vůbec. Často ani topení nemají. Tento fakt nám způsobil asi největší utrpení, protože se nemáme kde zahřát. V Česku člověk přežije i výrazně mínusové teploty, ale doma si udržuje příjemné teplo a díky tomu se to dá nějak vydržet. Tady je člověk vystaven nepříjemné teplotě venku a stejně tak i doma. Je to nezvyklé a nepříjemné. Abychom se zahřáli, musíme jít běhat…nebo si zalézt pod peřinu. Což občas není tak strašné.

Ale toto nedorozumění končí happyendem! Včera jsme se po práci zastavili v supermarketu a zakoupili drobný ohřívač. Temné období nekonečného chladu tak končí a zbývající 2 měsíce zimy strávíme v teple. Kromě toho jsme si nechali poslat z domu balíček teplého oblečení.

Podobně udivující jako samotná melbournská zima je otužilost místních. Jako by samotnou existenci tohoto ročního období nechtěli vzít na vědomí, chodí vesměs v kraťasech a často i v nazouvácích nebo papučích. Australská strategie „předstíráme, že to, co se nám nelíbí, jednoduše neexistuje“ je zde dovedena k dokonalosti. Ostatně v práci, kam s manželkou chodíme, chodí naše finská kolegyně v zimní bundě…a náš australský kolega v kraťasech a tričku. V tomto mám k místním obrovský respekt.

Milé příhody s Australany v hlavní roli 1

Protože jsme s manželkou překvapeni, jak kritické pocity k místním máme, rozhodl jsem se každou část blogu ukončit nějakou hezkou historkou, ilustrující, že Australané dokáží být i neskutečně prima.

Při jednom z večerních návratů domů jsme narazili v jedné lokální večerce na brambory v akci. Dali jsme se do řeči s majitelkou obchůdku a patrně ze sympatií k lidem z Evropy nám beze slova přibalila další balení. Bylo to moc milé. Australani jsou vůbec pohostinní: když jsem před několika týdny narazil na stráneček s bbq, prodavač mi podstrčil grilovaný steak za legrační cenu a po chvíli mi řekl, že už by to rád pro dnešek zabalil, a dal mi zbytek vajec, masa, pečiva…a odešel.

Nejneuvěřitelnější historka na konec. Vraceli jsme se večer z práce a pospíchali na metro. Poklus se proměnil v běh a ve chvíli, kdy jsme zahlédli blížící se soupravu, i v neskutečný úprk (intervaly mohou být i půlhodinové). Už to vypadalo, že si opravdu ještě chvíli počkáme, ale když z dálky viděl náš zoufalý běh mladý černoch, vrátil se zpět k vagónu, z něhož vystoupil, a beze slova stál ve dveřích a držel je, aby se nezavřely a metro tak nemohlo odjet. Díky němu jsme to stihli a já na něj ani nestihl zavolat děkuji. Dojalo mě to. Česko miluju, ale tohle se mi tam ještě nestalo.

Díky za přečtení! Moje příspěvky jsou asi překvapivě kritické, ale psát pochvalně mě vlastně vůbec nebaví. Příště dokončím srovnání Prahy a Melbourne z hlediska bezpečnosti a dalších aspektů.

Pokud vás zajímá víc o tom, proč jsme sem přijeli, jak jsme hledali nájem a práci, nebo o létání s čínskými aerolinkami, jste vítáni. Můžete i mrknout na instagram mé manželky.